Ve druhé polovině sedmdesátých let nastala v československé kinematografii fáze určitého oživení a uvolnění. K tvorbě celovečerních filmů se kromě Františka Vláčila nebo Dušana Hanáka mohla vrátit také Věra Chytilová. Krátce po Hře o jablko natočila další podobně kritický portrét nestabilních mezilidských vztahů. Coby mikrokosmos normalizační společnosti jí v Panelstory posloužilo sídliště, kde kvůli laxnosti, nezájmu a komunikačním bariérám nic nefunguje. V pásmu mikropříběhů jsou zastoupeny všechny generace i různé sociální skupiny. Mezi zástupem herců a neherců se v jedné z rolí objeví i spoluautorka scénáře Eva Kačírková, která jako manželka stavaře disponovala množstvím neveřejných informací o tom, jak v Československu vypadá výstavba sídlišť. Na jednom z nich, pražském Jižním Městě, také probíhalo natáčení. Obraz společenství, jehož členky a členové naplňují místo sdílených socialistických ideálů jen své individuální cíle, byl natolik výmluvný a kousavý, že byla premiéra nejdřív odložena a i pak se film promítal jen v omezeném množství kin mimo velká města. S předstihem mohlo Panelstory zhlédnout publikum na festivalu v italském San Remu, kde snímek v roce 1980 obdržel Velkou cenu.
